Nakladatelství Nuridius

26. března 2013 v 23:24 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray
Dámy a pánové, po letech jsem si splnil sen a založil jsem si nakladatelství Nuridius
www.nuridius.cz
 

stěhuju blog

18. ledna 2013 v 17:26 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray
http://trx-way.blog.cz/ Tady mě najdete, nová životní cesta, nové pohledy na svět, nový život!
Btw. Mám na cestě dcerku! :)

P.s. doufám že se za mnou přijdete podívat na novou stránku ;) třeba vás to namotivuje

Nanobot - kat a král

9. října 2012 v 13:47 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  články
Vydávám knihu jménem Nanobot - kat a král , už je v tisku :)
 


Mafiánské Historky - Bastard

2. května 2012 v 13:17 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky

"Pohled pravdě do očí, co zmrde?" Tahle věta je to poslední, co chcete slyšet, když se díváte pětačtyřicítce do hlavně. A teď nemám na mysli vysloužilou kurvu, která se snaží prodat zbytek svýho promrdanýho masa Němčourům na dálnici.

"Nějaká poslední slova kamaráde?", zeptal se Ondřej a pak zazněl výstřel.

Po hlasité ráně se ozval zvuk těla dopadajícího na zem. "Ale kurva, mám na sobě jeho mozek", řekl Ondřej a snažil se otřít biologické zbytky ze svého obleku. Vrátil zbraň do pouzdra a odešel pryč.

Cestou ze střechy potkal několik vyděšených nájemníků. "Co, co to bylo?", zeptal se ho jeden z nájemníků. "Ohňostroj," odpověděl a dál klidným krokem mířil chodbou ke schodům.

"Raději zavolám policii", ozvalo se za ním.

Ondřej se na chvíli zastavil, vyndal bouchačku a rychle se rozeběhl k bytu, jehož nájemník zrovna zavíral dveře a chystal se volat policii. Ondřej vrazil do dveří, až chlápek kousek odletěl a dopadl na podlahu. Rychle zavřel dveře a namířil na chlápka, který měl v očích smrt.

"Dobře, nezavolám policii, ani jsem vás tu neviděl," blekotal a doufal, že se mu nic nestane.

Ondřej se usmál, "Jo to máš pravdu, nikdo nikoho volat nebude." Když domluvil, vzal z pohovky polštář, který přitiskl před hlaveň a zmáčkl kohoutek. Neslyšný výstřel a další hromada krve na podlaze. "Zmrdi zvědavý!" Ondřej hledal nábojnici, aby po sobě nenechal další stopu.

"Tati?" ozval se z pokoje dětský hlas. "A kurva," pomyslel si Ondřej. Okamžitě vyběhl z bytu, nechtěl zabíjet dítě. Zabouchl dveře a z bytu se začal linout dětský pláč.

Seběhl tři patra a naskočil do auta. Ujel několik kilometrů, když mu došlo, že nechal na střeše u mrtvoly nábojnici. Zadupl brzdu, až se od pneumatik začalo kouřit. Začal mlátit do volantu a křičel jako smyslu zbavený. "Já sem taková vylízaná kunda, to svět neviděl, kurva!" Otočil auto a doufal, že stihne ještě dojet na místo činu před policií.

Když dojel na místo, už před barákem stálo policejní auto. Zaparkoval o ulici vedle a rozvážným krokem šel k paneláku. Vešel do vchodu a viděl, jak proti němu jdou dva policajti a v poutech mají nějakého mladého delikventa.

"To je kurva šťastnej den!" pomyslel si a šel na střechu. Když procházel kolem bytu, ve kterém ukončil život zvědavého chlapa, stále slyšel pláč dítěte. "Sorry prcku, ale tvůj fotr byl idiot," pronesl potichu a vydal se na střechu. Tělo ještě ani pořádně nevychladlo a už kolem byla hromada ptáků. "Kdybyste tak toho kokota dokázali sežrat," zažertoval a hledal nábojnici. Trvalo mu to pár minut, ale nakonec ji našel. Schoval ji do kapsy ke druhé nábojnici. Cestou zpět se mu sevřelo hrdlo. Do bytu, kde nechal druhé tělo, se právě dostávala mladá žena, už otáčela klíčem v zámku, když v tom jí zazvonil telefon. Zvedla ho a začala si povídat osobou na druhé straně. To, že jí doma brečelo dítě, jí již nijak neznervózňovalo. Byla zvyklá a předpokládala, že její manžel je ještě v práci. Ondřej přidal do kroku. Žena si ho pořádně ani nevšimla, byla zabraná do hovoru s kamarádkou.

Nasedl do auta a rychle odjel na skládku. Tam vyhodil nábojnice co nejdál do hromady odpadků. "Musím se napít," řekl si pro sebe a vyrazil do soukromého baru jeho rodiny.

"Jak to šlo, Ondřeji?" zeptal se don Morte a pokynul mu, aby se posadil. "Hotovo, pane."

"To je dobře, Ondřeji, přinesl si mi ten jeho deník?" Ondřejem projela vlna mrazu. "Deník, pane?" Don se naklonil blíž. "Ano, deník, Edie ti o něm nic neříkal?" zeptal se don a podíval se směrem k baru, kde seděl Edie.

"Ne, nic o deníku jsem neslyšel, pane," odpověděl Ondřej. "Edie, pojď sem, prosím tě na moment," zavolal don k baru. "Jasně, šéfe," odpověděl Ed a přidal se ke stolu.

"Edie, máme tu maličký problém, tady Ondřej oddělal toho malýho zmrda, ale říká, že jsi mu nevyřídil nic o deníku, který měl přinést." Když mluvil, tak se Ediemu začalo rosit čelo. "No já… asi jsem na to zapomněl," odpověděl Ed.

"To nic, Edie, jsme lidi , to se občas stává. Můžeš jít," odpověděl don a pokynul mu k odchodu.

Ondřej měl před očima rudo, došlo mu, že se pro ten deník bude muset vrátit. "Co budeme dělat?" zeptal se Ondřej a snažil se maskovat svůj vztek.

"Budeš mi muset ten deník donést, ale nedívej se do něj, jeho obsah tě zajímat nemusí," řekl. Ondřej se zvedl a rozloučil se s donem. Když šel kolem baru neodpustil si: "Ty si čurák, Ede!" Ed mu jen posunkem naznačil, co si o něm myslí a dál se věnoval pití.



Ondřej opět nasedl do auta a cestou k místu činu přemýšlel, jak projde okolo policie, která už musí být na místě. Zastavil opět o několik ulic od paneláku a na místo se vydal pěšky. Havrani zrovna dávali tělo do auta a policisté se snažili z nájemníků dostat alespoň nějaké informace. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.

Ondřej se snažil být co nejméně nápadný. Zašel za prvním policistou, který byl po ruce. Začal se horlivě vyptávat, co se děje. Policista se jej snažil odbýt hned poté, co zjistil, že Ondřej nebyl doma celý den, tudíž o ničem neví.

Když prošel kolem policie, vyběhl na střechu. Stále tam bez povšimnutí leželo mrtvé tělo. Nasadil si kožené rukavice a začal šacovat mrtvolu. Krom peněženky a pár osobních věcí nenašel nic. Žádný deník. Otevřel peněženku, bylo v ní okolo dvaceti tisíc korun, klíček od bezpečnostní skříňky.

"No to je úžasný, ve městě je snad miliarda posranejch skříněk," pomyslel si. Začal prohlížet bankovky, jestli na nich nejsou nějaké poznámky. Měl štěstí. Na jedné z bankovek byla tužkou napsaná adresa. "Bingo!"

Všechno, co u těla našel vzal s sebou, aby nebylo tak jednoduché tělo identifikovat, rozdupal nebožtíkovi čelist. "Doufám, že tě vidím naposled, šmejde!"



Když odcházel, stalo se něco, co se prostě za život jednou stát musí. Minul se u vchodu na střechu s policajtem. "Ale kurva," řekl a otočil se k policajtovi. Ten se zrovna snažil nepozvracet z pohledu na rozšlapanou hlavu a šmátral po zbrani. Ondřej nečekal ani vteřinu, vytáhl z kapsy psací pero a zarazil jej policajtovi do krku. Policajt zachroptěl a držejíce se za krk spadl na kolena. Díval se nevěřícně na svého vraha. Poslední, co viděl, bylo rychle se přibližující koleno.

Ondřej sebral jeho služební zbraň, zkontroloval, zda je nabitá. Dal si jí do kapsy. Pro jistotu ještě vzal a zničil vysílačku, kterou měl policista u sebe. Kdyby se náhodou chtěl ještě probrat a zmařit jeho útěk. Vzal také pero a strčil jej do připraveného igelitového sáčku. "Do prdele, to je noc, jestli mě chytnou, tak mě křeslo nemine," proběhlo mu hlavou, když za sebou zavíral dveře na střechu.

Dole prošel kolem policisty, který se snažil vysílačkou kontaktovat kolegu, který šel na střechu. "V pravej čas vytratit se do prdele!"



Ondřej došel klidným krokem ke svému autu a nasedl. Zadal si do GPS adresu hotelu, která byla napsaná na bankovce. Cestou ho nic nepřekvapilo a provoz byl příjemně plynulý. Jen pár agresivnějších řidičů, ale to není nic, na co by už dávno nebyl zvyklý. Vystoupil z auta a šel na recepci. Za pultíkem seděla milá černovláska, které byla přes výstřih vidět pomalu až mezi nohy. "Můžu vám nějak pomoci, pane?" zeptala se přívětivě. Ondřej jen stál, mlčel a díval se, jak se její hrudník pomalu zvedá a klesá, když dýchá. "Máte snad nějaký problém?" zeptala se, když jí došlo, kam se dívá. "Ale vůbec ne, koukám ti na kozy a je to fajn," odpověděl jí. Čekal nějakou zápornou reakci, ale té se nedočkal. Slečna se jen začervenala a stáhla si blůzku více k pasu. Čímž se její vnady odhalily o něco více. "Takže se ještě spolu asi uvidíme, co kočičko?" začal s ní flirtovat. "Proč ne," špitla. "Fajn, vezmu si tě do parády, ale nejdřív mi řekni, kde najdu skříňku od tohohle klíčku," řekl a ukázal jí klíček.

"Jděte chodbou a zahněte vpravo, já končím za deset minut, můžeme jít na večeři," odpověděla. "Ok zlatíčko, za chvíli jsem tady."

Ondřej našel skříňku a otevřel ji, místo deníku tam čekal dopis. "No to si ze mě děláš prdel !" vykřikl na celé kolo, vzal dopis a třískl dvířkama. Vrátil se k recepci, kde si vyzvedl slečnu, neměl v plánu s ní někde večeřet. Nasedli spolu do auta a začali si povídat. Ondřej projel křižovatkou na červenou a prakticky ve stejný moment se za ním rozsvítil modrý majáček a začala houkat siréna. Policista si jel pro pokutu. "To mi tak chybělo."

Nukleární Krysa

1. května 2012 v 23:46 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky

Přes pole se nesl hlasitý křik "do prdele, zlomil jsem si hnátu!" zvolání vyplašilo bandu uslintaných veverek, které se raději schovali.

"no na to se můžu vysrat" láteřil muž když si sundával botu. Z černého vaku, který smrděl jako čerstvě pozvracený houmeles vyndal opravnou sadu. Pochopte, nedalo se o tom mluvit jako o lékárničce. Injekcí si vpravil do nohy nanoboty, kteří se mžiku dali do práce. Polem se nesla smršť peprných slov dobrých deset minut, než robůtci dodělali svou práci. Muž pokračoval přes pole, na kterém se momentálně pěstovali genitálie pro potřeby vyšší vládnoucí třídy. "Kokoti zvadlý, člověk o ně pořád zakopává" zaklel a vyrazil směr do hospody. Když chtěl otevřít dveře pajzlu, měl co dělat aby uhnul zrovna prolětivšímu tělu nalitého obejdy, který nepochopil význam cedule "nemakejte roboservírkám na prdel"



Zmerčil svého kolegu řidiče. Přisedl si k němu a familiérně jej pozdravil "nazdar píčo" Chlapi se dali do řeči a na stole přistálo pivo s konzistencí kozlího spermatu a vůně zpocené selky. Chlapi si přiťukli a napili se "Hmm lepší to už dneska bejt nemůže" řekl chlapík z pole.

"Co je vole? něco se ti už dneska stalo?" kontroval poznamenání svého kolegy Píča.

"Jo, stalo a dost.." odmlčel se a ponořil hubu zpět do mokvajícího moku. "načapal jsem starou se sousedem" dopověděl.

Píča odtušil, že to nebylo jen tak a zeptal se "a co? šukali?" Chlápek z pole vyvalil obě oči a protočil je v sloup. "Ne vole, hráli Město Moře Kyborg Stavení.. jasně že mu ho hulila" vyprskl naštvaně a pootočil hlavu. Jeho oči našli cíl na ocelové prdeli roboservírky.

"a co jsi dělal?" ptal se dál.

"Donutil jsem toho šmejda aby spolknul semtexovou pilulku"

(semtexové pilulky se začaly vyrábět začátkem sedmé světové války, kdy se partyzáni rozhodli místo trapného rozkousnutí kyanidové kapsle a následného pěnění z úst, vzít s sebou co nejvíc nepřátel. Velkou oblibu si získali také u antisociálního úřadu na kontrolu populačního růstu, kdy pracovníci přidávali do semtexové směsi karamel a nabízeli tyto obohacené karamelky náhodným chodcům) řekl chlápek, mimochodem jmenuje se Asral Duretanel Laxativum Katé, ale kamarádi mu říkají Jonatán. (nikdo neví proč)

Jonatán pokračoval ve vyprávění "pak jsem tu couru nechal aby v tom hulení pokračovala. Semtex se mezitím promísil s jeho ptákem a v momentě kdy se udělal, tak starý bouchla hlava a jemu odletělo péro, pak mi chvíli běhal po ložnici a celou ji zasvinil krví. Kretén.." Jonatánův kamarád se na chvíli zamyslel a pak řekl "koukal jsi dneska na derby?"

Ještě se spolu pár hodin bavili a pak se oba s vypětím všech sil odešli do svých domovů



Jonatán došel k domu kde bydlel a vešel do teleportéru (na co mít výtah v budoucnosti) když se objevil na svém patře uviděl uhrovatého malého fízla jak mu buší do dveří.

"Jménem úřadu otevřete dveře" bušil neúnavně dál.

Jonatán se dopotácel za ním "jménem svazu řidičů, uhni" vydoloval ze sebe a poodstrčil mužíka tak mocně, že si strážce zákona zlomil dva zuby o hydrant nebezpečně trčící do prostoru.

Otevřel dveře a vešel dovnitř. Policajt se zmátořil a vrávoravým krokem vstoupil za ním. "No co jste to udělal? Za tohle vás můžu na místě popravit!" hudroval poliš.

"dáš si karamelku mladej?!" zeptal se Jonatán. Polda se podíval na něj, na karamelku, pak zase na něj. Usmál se vzal si mňamku "Dík!" odsekl a hodil si karamelku do huby. Prakticky ve stejný moment kdy kousl, se obsah jeho lebky rozmístil po celé místnosti.

"čurák" usmál se Jonatán a ulehl ke své bezhlavé ženě. "Vidíš Nutilo, kdyby jsi takhle hezky držela hubu celou dobu co jsme spolu žili, mohl jsem být šťastnej chlap"


pokračování zítra

Návrat ztraceného Blogera

29. dubna 2012 v 23:29 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Nazdar lidi, kdo ví jestli sem ještě někdo chodí po takové době co jsem tu na to neměl čas a ni chuť.
V mém životě se za tu dobu událo opravdu hodně změn. Jedna z nejradikálnějších byla pořízení koček.
Původně měla být jen jedna , ale nakonec jsem vzal dvě. Ať jednomu není smutno a musím říct, že to je občas nad moje možnosti. Ale to každý dovede představit kdo má doma dvě zvířátka.

Další hodně radikální věc byla přestěhování. Taky pohodička nakonec, takže se dá říct že jsem změnil svůj život od základů.
Jestli sem ještě někdo chodí, tak zase začnu psát z vesela o všem na co narazím. Co vaše změny v životě? Nějaké zábavnosti? :)

Další aprobace jsou za mou ypeey

28. ledna 2011 v 9:49 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  šermování
Tak uběhl půl rok od mých prvních aprobací a teď byly druhé. Předem hlásám velkého úspěchu. Dosáhl jsem druhého stupně německé školy (dlouhý meč)
A není to jediná novinka. Máme na škole ateliér zápasu. Což je neskutečně náročná věc jak na fyzičku tak i na psychyku. Ale o tom někdy jindy :)

Jedna fotka z aprobací se opravdu povedla, tady je.
Aprobace 2. kolo
s kolegou se kterým jsem aproboval. Ten zabodenec jsem já :D
a taky dvě kraťoučká videa.


a druhé


těším se za půl roku zase do krumlova, snad se dostanu zase o stupeň dál. Na německém ateliéru jsem prakticky nenovější žák, takže je paráda spolupracovat s lidmi, kteří již mají zkušenosti a vědí jak se zbraň ovládá.

Co mě fakt dosralo aneb "Suit up ted" v čechách

19. ledna 2011 v 12:18 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  články
Tak si to představte, člověk se jako debil sere se životopisem, aby o sobě dal potencionálnímu zaměstnavateli nějaký obrázek toho co svede, jakou má praxi a co umí.
Teď dvakrát po sobě jsem byl na pohovorech dvou podobných firem. Stratton a Phoenix Praha. Oboje se zaměřuje na burzu a obchod s akciemi.

Pozvánka na pohovor do Strattonu byla fajn, zavolali mi, poslali e-mila a v obojím se jasně jednalo o pozici ASISTENT MANAŽERA. Dorazil jsem na pohovor ve velice dobré náladě. Ale ta šla ke dnu v moment kdy jsem viděl s kým se budu bavit.
Hošan tak v mým věku, o tom co píšu v životopise neměl ani páru a začal na mě valit jak moc je dobrý pracovat po telefonu a bavit se s podnikatelama o burze a přimět je k investici.
Rovnou jsem to kontroval odpovědí "nejsem tady jako uchazeč na místo operátora" po chvilce trapného ticha jsem měl sto chutí mu jednu vrazit. Jeho nabušené ego dostalo zásah, protože nebyl disproporčně stavěn k tomu se mnou vyrazit dveře. Chvíli jsem se s ním ještě bavil o tom, že není zrovna dobré lhát lidem a plýtvat jejich časem.

A co se stalo dneska v Phoenixu? Ten idiot ani nevěděl jak se jmenuju, takže bylo hned jasné, že ten ani můj životopis neviděl.
Hlavně po otázce "máte nějakou praxi" se semnou zatočil svět. Dvouletou praxi na telefonu i s vedoucími schopnosti, jako jsou team leader a manažer. Takže jestli ještě někdy pujdu na podobnej pohovor, tak už opravdu budu zlej.

Lidská bezohlednost, to mě dokáže vždycky dosrat do běla.
Máte taky podobný zkušenosti? Docela mě to zajímá, tak mi kdyžtak do komentů napište jaký.

Jděte se životem po životě do řitě

7. ledna 2011 v 16:33 | Aselhaz |  Myšlenky
Na život po životě moc nevěřím z jednoho prostého důvodu. Po životě nastává ciklus znovuzrození. Dokud se bude kde zrozovat a dokud duše bude mít co dělat na světě.
Po smrti se každý přece může rozhodnout, zda pokračovat a nebo to už zabalit. Ale po zabalení už není cesta zpět. Je to řešení pouze pro duše, které jsou již moc unavené nebo zničené z života. A jak to vypadá v posmrtném životě pokud bych na to věřil? Sledujte další řádky.

Budíček: 12:00 snídaňo obědo večeře v jednom a to jen z důvodu, že mám na něco chuť, protože po smrti se zemřít hladem asi opravdu nedá :-)

Rozcvička: 13:00, proč se udržovat v kondici po smrti? Jen tak, protože člověk chce.

kontrola účtu: 14:00 proč kontrolovat účet zda něco nepřišlo, když jste vlastně na konci cesty? Jen tak, protože se člověku chce.

Filmy od 14:01 do 35:30, možná se divíte proč jsme na 35 hodinách, ale proč měřit po smrti dny a nebo čas, necháváme si tuhle vlastnost jen kvůli zvyku.

Párty s lidma od 35:30 do 90:00 - tuhle věc ani nemusím vysvětlovat, prostě dobrá pařba, na které je všechno co si kdo přeje.
Bacha na lidi co mají rádi vtipy a změní vám přáním  pití na bahno .

90:00 až nekonečno - pořád se to opakuje do zešílení a není z toho úniku...

Já tak rád straším dětičkyyyy

14. prosince 2010 v 16:50 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  články
Jo jo v OC Nová Harfa jsem si střihnul roličku čerta a rozbrečel přes sto dětiček :-))) to byla taková parádička :-)
čert

Krátce k událostem z Prosince.
Užil jsem si i akci v novém oboru který mě baví. A to ve swordsmen teamu agentury ARGO. Jedna malá ukázka boje, po ukázkách dětiček co se naučili nového v AKA (akademie rytířských umění) Dokonce jsem si tam podal i ruku s hercemJanem Potměšilem. Znáte ho z pohádky o Létajícím ševci.
Teď je již několik let na vozíku, ale je to stále bojovník a pořádnej chlap. Viz fotky z Festivalu Bojovníků pořádaném na Housově mlýně v Táboře.
pot a ond I


pot a ond II
pot a ond III
Jak vidíte pan Potměšil se toho prostě nebojí. Atmosféra tohohle představení lidem doslova zastavila dech. Škoda že nemám videozáznam. Bylo to celé v bojové rychlosti.

Bylo toho víc za prosinec, ale teď na to nemám čas to rozvádět. Takže vám sem ještě prdnu jednu básničku z posledních dní a na nějaký čas zase naviděnou. :-)



Lehká dívka se slzou v očích,
Pro dávku heroinu nechá se vláčet,
Pro vpich jehly poddajně se prodává,
Někde v nitru duše sama si nadává.

V očích písek a kapse náboje,
Teprva dvanáct let a chystá se do boje,
Místo školního učení,
Podrobuje zajatce mučení.

Jenom horko a hlad,
Zná ve svém kraji,
Tak kde kojoti dobrou noc lají,
Černoušek bez chleba pomalu trpí.

Dusí se v podzemí,
Ani neví jaké bohatství v rukou má,
Krumpáčem kutá,
Démanty posbírá.
Starší bráška v závalu umírá,
Bylo mu teprva osm let.

V dole sirném,
Metrák na hrbu vláčí,
S tričkem v zubech utíká,
K vrcholu sopečnému,
Tam za den dolar dostává.

Malárie lepra a mor,
To není jen pohádka z hor,
Ale krutá realita,
S tou se lidé setkávají,
V Malajsii dnes i zítra.

Dívka v křeči leží,
Heroinu bylo trochu moc.
Však je spokojená,
Nevolá o pomoc.
Vysvobodila se ze zajetí,
Jinou cestu neměla.

Chlapec v kaluži krve sténá,
Kulka jej zasáhla do stehna,
Ten už si knížku nepřečte,
Nepřítel jej nožem doráží.

Černá žena nahlas naříká,
Černoušek další den nepřežil,
Hladov kořínky hledal,
Však obědem se sám stal.
To lev ten Afriky král,
Nad jeho tělíčkem,
Pár minut hodoval.

S bratříčkem se brzy setká,
Chlapeček hornický,
Však jeho konec je,
Bohužel ironický,
Ve zdraví přežil diamantový důl,
Tak o ledvinu jej vzali překupníci na hůl.

Malárie lepra a mor,
Snad nemusím připomenout,
Že zde zmírá mnohý tvor.

Tak buďme rádi společně,
Za tu kotlinku hezkou,
Kterou již staletí,
Zoveme zemí Českou.


Und jedno veselé sperma :-))
veselé sperma něco

Kam dál