Březen 2009

Rumokos a Chmelrum

15. března 2009 v 14:30 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Staré básně
Matný mlhy dým,
Rumokos a Chmelrum,
věrný to bramboře tým.

Za víčko čapnou,
síly své napnou.
Pro cigaretce drapnou,
s rumem si hačnou.

Začíná obřad,
rumík ten neřád,
jako nekonečný pořad,
chlastali by to pořád.

Však plány jim zhatí,
sedláci boubelatí,
prý se rum zlatí,
tým je chce přetáhnout latí.

Tak pozvednu číši,
dokud ještě dýši,
v tom vidím ten um,
sláva ať žije v kafi rum.

další zamyšlení

15. března 2009 v 2:36 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Myšlenky
1
jsou dny kdy se cítím být králem a pak dny kdy jsem pouhý žebrák u prašné cesty a čekám kdy mi někdo hodí groš plný lepších zítřků a dneska jsi ten dobrodinec ty
...
2
možná si jen těch pár zašlých mincí přehazujeme z klobouku do klobouku

jak svět přichází o rytíře

15. března 2009 v 2:33 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray
Spuštěné hledí,
zbraň pevně sevřená,
v sedle se těžce sedí,
louka je zelená.

Rozjíždím se do vřavy,
jedu pevně v řadě,
v tom silný úder do brady,
mé tělo na zemi chladne.

Již vídím je v dálce,
okřídlené ženy,
už nejsem hostem v této válce,
tak prosím neposmívejte se mi.

Přišel čas rozloučení,
pár pohledů a zamávání,
co je na tom k nepochopení?
na chvíli přišel a už tu zase není...

Hrdě s erby na prsou VII

15. března 2009 v 0:16 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Kočár s doprovodem opustil hranice Harwiche a kvapným tempem se řítil vstříc k pobřeží.
Bez problému dorazili do přístavu a nalodili se na loď do Francie, Princezna pocházela z Pikarde.
Když loď odplula, princezna si na palubě oddechla. "Konečně můžu ty serepetičky sundat"
prohodila ke svému komorníkovi a sešla do podpalubí.
Na první pohled princezna z cukru, ale na ten druhý byla tvrzená v mnoha bojích. Nosila pánskou zbroj, aby na sebe nepoutala zbytečně pozornost ve vřavě.
Loď sebou přes kanál silně houpala. Ale posádce to nijak nevadilo. Pouze komorník z toho neměl valnou radost. Ačkoliv princezna nebyla nijak jemná, pořád to bylo děcko krále. A na některé radosti moci nehodlala zapomenout.
Komorník velmi ač se to neslušelo nadával po celé lodi, když musel nést číši vína po pohupující se palubě.
Nejednou se vracel pro nové sklo a nebo se převléct. Největším utrpením pro něj asi bylo, když přes palubu omylem vyhodil pečeni.
Měl sto chutí zařvat jídlo přes palubu, ale jak znal tu nenažranou cházku, tak mu bylo jasné, že by musel za okamžik zařvat muž přes palubu.
Princeznu miloval jako svou vlastní dceru, kterou nikdy neměl. Vychovával ji od dětství. Pouze často litoval, že ji nikdy neučil umění kuchařskému. Jednou jedinkrát udělal s ní chybný tah. A to když ochutnal její kulinářský výplod.

Loď byla již jen půl dne ku svému cíli, když se ze strážního koše ozval mužský hlas.
"Piráti!" Na lodi vše rázem ožilo.
Garda se připravila na útok. Pirátská loď se rychle blížila a byla rychlejší než francouzská fregata.
Po půl hodině byla princeznina loď tarasovaná z pravého boku a sklouzli po její délce na souběžnost.
Piper se skoro při nárazu neudržela na nohou. V návalu vzteku doběhla k vstupu do podpalubí a zařvala " vytáhněte děla a naperte do těch krys i to co tu není!"
Na pravém boku lodi se vytáhli kryty a vysunuli děla. Zazněl rozkaz ke střelbě a fregata se naklonila doleva. Desítky těžkých kulí vystartovalo obrovskou rychlostí vstříc pirátské lodi. Na ty čtyři metry co od sebe lodě pluly, to byl smrtelný úder. Pirátu nemohli střelbu opětovat, jelikož veškerá děla z této strany byla vyřazena z provozu.
Pirátská loď začala jít ke dnu. Všichni piráti, kteří měli tu smůlu a stihli uniknout na francouzskou fregatu, byli v pasti. Museli buď zvítězit a nebo zemřít. Pozdě si uvědomili kam to vlastně vstoupili.
Na lodi řádila strašlivá jatka. Břinčení kovu a zvuky lámajících se šavlí dozajista a přesně určovali kdo tento střet přežije a kdo ne.
Po necelých deseti minutách boje bylo rozhodnuto. Na palubě leželo plno končetin a mrtvých těl.
Princezna byla jen mírně zraněná a vyšla na můstek.
"Ti kdo to přežili, budou uvězněni a po právu potrestáni v Pikarde!" zařvala a šla pomáhat zraněným.
Zbytek plavby se obešel bez vážnějších problémů….


Hrdě s erby na prsou VI

15. března 2009 v 0:15 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Posel a jeho kůň kvapem hnali lesní cestou. Větve šlehaly posla do tváře, leč ten toho nedbaje pokračoval ku svému cíli.
Když konečně dorazil do vesnice, sesedl z koně a neochvějně vstoupil do polorozpadlé chýše.
Na pomyslném náměstí bylo v celku rušno, na první pohled obyčejná ves s obyčejnými lidmi.
Jenže tito obyčejní lidé, byli nejkrutějšími stvořeními, jaké kdy tento svět nesl.
Řadili se do jasné hierarchie. Nejvýš byli kupodivu zloději. Nejen že dokázali člověka oloupit, ale také se ukrývali ve stínech a v pravý okamžik oloupili svou oběť i o život.
Na dalším stupínku se vyhřívali masoví vrazi. Jejich styl života se rovnal zběsilé šelmě v ohradě jehňat.
V poslední řadě však byli nájemní vrazi. Nájemný vrah se od toho masového lišil tím, že si svou práci náramně užíval a dokázal z každého dostat i to co sám vědět nechtěl.
A za jedním takovým posel vešel. Položil psaní na stůl i s měšcem a zase odjel.

Nájemný vrah, říkejme mu Rafaliel.
Rafaliel vzal dopis, na kterém byly přesné instrukce i s důvodem odstranění. Kupodivu i nájemní vrazi měli své pevné zásady, nezabíjeli jen z rozmaru svých zákazníků. Pokud se jim zakázka nezdála měli nárok na to, ji bez udání důvodu odmítnout.
Rafaliel potěžkal měšec a pokýval hlavou "Takže informace jsou potřeba.. hm dnes se spát nebude." Promluvil jako by jej někdo měl slyšet.

Rafaliel sedl na koně a jel do Norwiche. Jel dlouho, tak dlouho, že ani nevěděl kolik mu ještě zbývá cesty.
Když se dostal k hranici mezi hrabstvími, sesedl z koně, přivázal jej ke stromu a dál pokračoval pěšky.
Mírně po třetí hodině ranní se dostal k zámku markýze Benedikta. Z tlumoku vytáhl lehký hák na laně a vyhodil jej na parapet. Zatahal za lano, aby se ujistil že drží pevně a začal rychle šplhat nahoru.
Dokud byl ještě venku, zkontroloval zda na chodbě nikdo není. Pouze jeden strážný spal ve stoje opírajíce se o píku. Rafaliel ukončil jeho službu rychle a bezbolestně.
Potichu jej položil na zem a pootevřel dveře u kterých stál.
Byli to dveře do ložnice markýze Benedikta. Vešel dovnitř a potichu za sebou zavřel dveře. Všiml si klíče v zámku. Pousmál se nad sebejistotou Benedikta a zamknul. Avšak byla to past, v moment kdy otočil klíčem ze sochy vedle postele vyletěla otrávená šipka a usmrtila Rafaliela dřív, než dopadl na zem.

Mezitím co se odehrával poslední den Rafalielova života, dorazili na hrad v Harwichi Aselhaz s Dagonatem a Ezechielem.
Dostalo se jim ze strany Johna a Istara vřelého přivítání. Aselhaz společně s Johnem a Istarem zašli do malé síně a společně vzpomínali na dětství. Měli si spolu co povyprávět, ačkoliv byli kousek od sebe, několik let se neviděli.
Erechiel zašel do hradní kovárny špehovat tamní mistry při práci. Ale Dagonat měl jinou věc na práci.
Zavoněla mu kuchyně, vydal se po horké stopě až narazil na hradní kuchyň. A tam stála ona. Dagonat se zamiloval na první pohled. Černé dlouhé vlasy malé postavy. Otočila se na něj a usmála se. Dagonat nelenil a představil se, zjistil že kuchtička se jmenuje Dark.
Ale nechme lovce lovcem a podívejme se na cestu princezny….


Hrdě s erby na prsou V

15. března 2009 v 0:10 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray
John se nervózně procházel po svém pokoji. Po bitvě nalezl těla šlechticů v katakombách. Na jednu stranu byl rád, že mezi nimi není Istar, ale obával se nejhoršího.
Neustále k němu chodili služební a vnucovali mu ranhojiče. John byl zraněn na pravé paži.
Odmítal jakýkoliv kontakt s lidmi. Přecházel v pokoji jako hladoví vlk.
Z jeho přemítání ho přerušil až hluk vycházející z chodby.
"Pan Emcom nikoho nepřijímá pa.." rozrazili se dveře.
"Tupec jeden" prohodil Istar na adresu strážného.
John se zarazil a jako tygr skočil na Istara a bratrsky ho objal. Istar se zarazil, ale bylo mu jasné proč to učinil.
"A co princezna ta je kde? Doufám že je také v pořádku, sám víš co by stalo kdyby.." John nedokončil větu, jelikož princezna vešla do pokoje.
Johnovi se ulevilo.
Istar se vrátil zavřít dveře, aby nikdo nemohl odposlechnout jejich rozhovor.
"Máme problém příteli, tohle nebyl pouhý územní boj." řekl pomalu a znovu se nadechoval k další větě, ale John jej přerušil.
"Již něco také vím, strážný u brány byl zrádce, přiznal se a zítra bude popraven." Prohodil John a naznačil Istarovi, aby pokračoval.
"No je jisté, že za vším stojí markýz z Norwiche, ale musí to zasahovat dál, jelikož nebožtík mluvil o obrovské armádě."
Princezna všemu naslouchala a trpělivě vyčkávala, až ji pustí ke slovu. Chvíli ještě poslouchala jejich rozhovor o tom, kde mají sehnat dostatečnou podporu.
Ale pak již nevydržela spustila. "Pánové, nemusíte se bát. Z našeho království dorazí tři oddíly rytířů, poznáte je podle erbů na hrudním plátu." Když domluvila, zdvořilostně se usmála a odešla se slovy "Musím teď odjet zpět do království, hned jak dorazím pošlu vám rytíře."
Princezna opustila hrabství v doprovodu své gardy a pokračovala domů.

Když se polí dotkli první paprsky slunce, z kovárny se již linuli těžké údery kladiva do oceli.
Dagonat a Erechiel spokojeně spali ničím nerušeni. Hluk který kovář při svém řemeslu natropil jim byl po těch letech již vlastní.
Aselhaz kul meče na objednání od rádoby rytířů, kteří žili kousek za Harwichem.
Pořád myslel na princeznu, nedokázal ji vyhnat z hlavy. Jeho přemítání a fantazii přerušil žaludek. Zakručelo mu v břiše tak, že skoro cítil jak kovadlina zavibrovala.
Odhodil ocel do ohně a šel vzbudit Dagonata.
Vzal kýbl s vodou a polil mu obličej vodou. "Vstávej lenochu a jdi ulovit snídani, mám hlad."
Dagonat vyskočil z postele jako by stoupl do kobylince v den svatby a nepřítomně se díval okolo sebe. "CO TO BYLO!" Roznesl se kovárnou křik.
Aselhaz se pousmál "přeháňka, toho si nevšímej musím nechat opravit střechu, asi protéká."
Aselhaz ještě jednou pobídl Dagonata, aby šel do lesa pro jídlo. Když se Dagonat zvedal z postele, všiml si že Erechiel ještě spí.
"Tak to ne sám nepůjdu" prohodil pro sebe a shodil Erechiela z postele.
Když se oba připravili, tak vyrazili do lesa.
Aselhaz začal opět kovat, když v tom do kovárny přišla osoba. Aselhaz jí nevnímal a tak postava zakašlala.
Otočil se na ni a uviděl postaršího muže, který mu podával dopis. Aselhaz si vzal psaní a muž beze slova odešel pryč.
Když otevřel oči, nevěřil svým očím. Byl od princezny. Stálo v něm strohé poděkování za záchranu a poskytnutí chvilkového přístřeší.
Tu si vzpomněl na poslední slova Istara, aby navštívili hrad.
Dagonat s Erechielem se vrátili po necelých dvou hodinách. Táhli na zádech excelentní kus vysoké.
Když pojedli, připomněl Aselhaz nutnost návštěvy. Společně se vydali na cestu.

Mezitím ve svém pokoji Istar dopisoval dopis a dával na něj sou pečeť. Nepodepsal se, jelikož při této korespondenci se podpis nepoužíval.
Předal psaní poslu, který nad ním stál tiše jako ryba. Neměl jazyk a tak nebyl ideálním společníkem na večírcích, ale na druhou stranu nikomu neskákal do řeči.
Převzal psaní, měšec plný zlata a sešel do stájí pro svého koně. Vyrazil postranní branou na západě. Jel do míst, která nejsou na mapě popsána jinak než pustý les. Ve skutečnosti zase tak pustý nebyl. Uprostřed něj byla vesnice, ve které žili vrazi a nájemní zabijáci schovávající se před zákonem….


Hrdě s erby na prsou IV

15. března 2009 v 0:09 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Voda přesně trefila svůj cíl a vězni se probudili. Velitel ozbrojenců začal prskat a rozhlédl se okolo sebe, aby zjistil kde je.
Nad sebou viděl pětici čekajících lidí. Tváře mu byli povědomé. Když si konečně všimnul, že je svázaný začal na ně řvát.
"Pusťte mně vy prasata jedna, nebo chcípnete tak krutě, že budete proklínat své matky."
Jeho výhružky se moc neshodovaly s jeho pozicí.
"Neumíte s lidmi jednat ani vyjednávat." odpověděl mu na to Istar a s klidem se prošel k výhni, ze které vyňal žhnoucí kus oceli.
"Pánové a dámo, prosím opusťte tento prostor, budeme si tu s pány povídat." suše oznámil ostatním a ještě zašmátral v kapse a vyndal z ní váček s penězi.
"Aselhazi, tady to si vezmi za ten nepořádek." dokončil své gesto a předal váček Aselhazovi.
"Ale pane markýzi.." bránil se Aselhaz.
Istar jej přerušil slovy "Aselhazi, to že jsme se pár let neviděli, ještě neznamená, že mi budeš říkat titulem, příteli" a pak dodal "a ten nepořádek tu teprve bude"

Všichni opustili kovárnu a šli do stáje. Istar se otočil na podpatku k vězňům.
"Tak přátelé, aby nám to tu nevychladlo." prohodil potěšeným tónem a s radostí sledoval, jak se ozbrojencům začínají klepat koutky úst.
"No nevím jak vám, ale mně docela tuhne krev v žilách, když si představím jak moc to asi bolí, když vám někdo vypálí zrak." vychrlil na ně jedním dechem a přiložil ocelovou tyč žhavým koncem k oku velitele.
Ten jen hlasitě zařval a začal prosit o smilování.
Druhý vězeň ječel jako malá dívka, které někdo zapálil medvídka.
"Já jsme nevinný ! Já nic neudělal!" obhajoval se před Istrem, ale ten mu jen přislíbil vyříznutí jazyka pokud nezmlkne.
Istar se podíval na vytavené oko velitele ozbrojenců a zakroutil hlavou.
"Jedno ti nesluší.." z kovárny se opět ozval výkřik.

Po necelé hodině vyšel Istar z kovárny ven a zamířil do stáje za ostatními. Celou cestu si utíral krev z rukou do hedvábného kapesníčku.
Když vešel do stáje, všichni se na něj ihned podívali.
Dagonat se začal zajímat o to co se dělo v kovárně. Princezna jej však přerušila tím, že nepotřebuje znát detaily.
Istar se omluvil za hluk, který způsobil výslechem. Rozloučil se,se všemi a dodal
"Přátelé ukažte se na hradě, budete odměněni." Pak se otočil na Piper "Princezno, prosím následujte mne." Oba se vydali zpět k tajnému vchodu do hradu.

Aselhaz, Dagonat a Erechiel vešli do kovárny a pohled jenž se jim naskytl si mistrně pohrál s obsahem jejich žaludků.
"Tak tohle vědět, musel by Istar přitlačit na váčcích." Erechiel se vydal ven zkoumat blíže své útroby a Aselhaz s Dagonatem počali uklízet "nepořádek".
"Já bych toho Istara nejraději zabil!" vzkřikl naštvaně Dagonat, když sbíral ze země poslední prst "Takovej hnus sem neviděl nikde" dodal a hodil prsty do ohně.
Aselhaz toto nijak neregistroval a v myšlenkách byl stále s Princeznou.
Dagonat na něj několikrát houknul, ale odpovědi se nedočkal.
Když se Istar s Princeznou vrátil k hradu, již bylo dobojováno. Harwich zvítězil, ale ztráty byli bolestné.
"Proč jste to vlastně provedl v té kovárně?" zeptala se princezna opatrně zamyšleného Istara.
Istar se ani nezastavil "vyslýchal jsem je a dostal jsem co jsem chtěl." odsekl zamyšleně a otevřel tajný vchod ve křoví…..


Hrdě s erby na prsou III

15. března 2009 v 0:08 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Do síně již vtrhli i jezdci společně s Johnem. Norwichští byli v síni obklíčeni a vyhlazeni do posledního.
Istar vedl skupinku šlechticů a šlechtičen do katakomb, ale čekalo je nemilé překvapení. V katakombách na ně číhali nepřátelé.
"Ale, ale copak to tu máme? Krysy opouštějí loď?" ozvalo se ze tmy, Istar se zastavil a ostatní do něj narazili.
"Vemte sebou jen Zibelina a Shaxovou!" zněl rozkaz,
"A co se zbytkem?" ozval se odkudsi ze tmy dotaz.
"Zabít"
Nastala panika a ze tmy vyběhlo sedm ozbrojenců. Okamžitě se chopili nebohých osob a ostatní pobili jako prasata porážce. Všude zůstalo jen plno krve a zmrzačených těl. Vojáci opustili katakomby a vydali se směrem k vesnici pod hradem.
"Pusťte nás vy hnusní barbaři!" rozkřikoval se Istar, ale jeho křik přerušila dutá rána. To se na jeho obličeji rozplácla ruka jednoho z ozbrojenců.
Násilníci se začali hlasitě smát. Smích je však brzy přešel, když míjeli kovárnu.
Z kovárny vyběhl mladík s kovářským kladivem a těžkým řetězem v ruce.
"Táhni ty špíno nebo tě zabijeme." rozkřikl se na mladíka jeden z ozbrojenců.
"Pomoc!" zazněl sladký hlásek z hrdla princezny. Muž který ji celou cestu vedl ji chtěl umlčet ranou, ale klesl na kolena s chroptícím zvukem. Z kovárny vyletěl šíp a zasáhl jej do krku. "Co to bylo!" rozkřikl se velitel skupinky.
"zapalte tu kovárnu!" Vydal rozkaz a sám hlídal vězně. Ozbrojenci se rozeběhli za mladíkem, který utekl do kovárny.
Když první z pěti ozbrojenců vtrhl do dveří nestačil ani hlesnout a dostal obrovským kladivem do hlavy. Hlasité křupnutí lebky oznámilo konec jeho života. Aselhaz se podíval na mladíka a ukázal mu, aby vyšel z kovárny druhým východem. Mladík jej poslechl a pomalu se vydal ven, aby osvobodil zajaté.
Do kovárny vtrhli poslední čtyři ozbrojenci. Jednoho skolil šíp a další dostal kladivem přes záda.
"Dagu už jsou jen dva" uchechtl se Aselhaz a koukal se na dva muže, kteří se proti Aselhazovi a Dagonatu zdáli jako děti. Dag položil luk a s úsměvem se chopil řetězu zavěšeného za ním. Roztočil jej nad hlavou a vymrštil proti jednomu z ozbrojenců. Řetěz se omotal okolo krku svého cíle. Dagonat škubnul rukou a protivník se sesunul k zemi.
Druhého oponenta zatím omráčil Aselhaz kladivem tam, aby ho nezabil.
"To bude probuzení panečku" prohodil Aselhaz a pohodil si kladivem v ruce.
Společně s Dagem vyšli před kovárnu, kde již mladík svazoval posledního omráčeného útočníka řetězem.
"Bravo Erechieli" pochválil svého učně Aselhaz a společně s Dagonatem odtáhli spícího ozbrojence. Erechiel pokynul zachráněným, aby jej následovali do kovárny.
Istar ani Piper neváhali a hned šli za ním.
Aselhaz přivázal oba vězně pevným provazem k nosnému trámu kovárny.
Polil je kýblem plným vody a čekal až se probudí…


Hrdě s erby na prsou II

14. března 2009 v 23:58 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Ohlušující údery zvonu se nesly krajem a na slavnosti začala panika, strážní a osobní gardy se sešikovali před vchodem hlavní síně. Na hradbách zaplál oheň a střelci začali zahazovat louče do dály aby si nasvítili obzor. Zjistili že mají málo světla. Velitel severní hradby dal povel k vystřelení tří salv zapálených šípů. Zvuk pnoucích se tětiv po vteřině nahradil svist letících šípů. Zapálené šípy odhalili krutou skutečnost. Před severní hradbou se šikovala početná armáda. Několik šípy dopadlo a pozabíjelo několik vojáků. Velitel několikrát silně udeřil palcátem do zvonu a tím dal jasný signál odkud nepřátelé přicházejí.
John slyšíce zvon se okamžitě podíval na Istara, který se opit snažil chlácholit a uklidňovat hosty. John se vydal na severní hradbu. Proběhl okolo vojáků a občasně některého poplácal po rameni, dobře věděl že svým mužům může důvěřovat. S mnohými byl v dobrém přátelském svazku.
Když dorazil na hradbu, již na něj čekal velitel. "Pane je tu armáda z Norwiche." John se zarazil "Z Norwiche? To přeci není možné, máme s nimi uzavřené příměří!" vykřikl nahlas. Pak se vyklonil přes hradbu a jakoby zapomněl na svou urozenost, zařval několik jedovatých výrazů směrem k ležení nepřátel pak se pořádně nadechl a spustil.
"Tohle je zrada a se zrádci se nakládá po právu… smrtí…" to byla poslední slova která ze sebe vyřval na nepřítele a poté se vydal dolů k ostatním vojákům připraven čelit hrozbě. Ještě utrousil jeden jediný rozkaz "Palte podle uvážení"

Istar sledoval rozmazané postavy jak se pohybují po síni a bezhlavě do sebe narážejí.
"Klid, klid prosím nemusíte se bát!" vykřikoval na ostatní. Jeho prosby nezabírali, tak se rozhodl k radikálnějšímu kroku. Popadl židli, a vší silou ji hodil do cizokrajného gongu. Všichni v místnosti se naráz zastavili a sledovali markýze jak si prohlíží rozmlácenou židli.
"Tak a je to v háji, ta byla moje.." povzdechl si a když si všimnul jak si ostatní zacpávají uši, ale jsou již na jednom místě začal k nim dále hovořit. "Co se třeba posadit panstvo? Jsme dobrých rukách." Pronesl klidně a sednul si na Johnovo křeslo a v ruce třímal pár třísek svého.
Ostatní se na sebe dívali a raději se posadili, jelikož se Istar zadíval na palcát zavěšený nad honosným krbem.

Z hradeb se snášely zapálené šípy, padali masivní klády, které sjížděli do řad nepřátel a drtili jejich kosti. Na ty méně šťastné pod hradbou byl lit horký olej a smola. Jeden jediný zapálený šíp a olej vzplál, vojáci běhali chaoticky dokola a marně se snažili uhasit se, ale jediné co zhaslo byl jejich život.
U severní hradby leželo plno těl a mnoho zraněných. Norwichští vojáci se nedali snadno, každý šíp vraceli dvojnásob, plno střelců z hradeb s hlasitým zavrávoráním přepadalo přes okraj dolů jisté smrti.
V podhradí se již jízda šikovala k útoku. Masivní brána se pomalu zvedala do víšky a padací most šel k zemi. Dusot kopyt otřásal zemí. Na špičce jízdy jel John a s mečem nad hlavou řval jak jen dokázal, aby dodal jistoty a odvahy svým rytířům a ostatním jezdcům. Za nimi se hned vydala pěchota s kopími a šermíři. Však na něco bylo zapomenuto. Brána nebyla zavřena. Další Norwichští čekali v lese z jihu. Když poslední z mužů opustil padací bránu a poklusem mířil za ostatními, z lesa se jal ozývat řev a vyběhlo z něj mnoho nepřátelských vojáků.
Strážce brány nic neudělal byl to zrádce.
Bránou vběhlo do hradu plno vojáků a mířili rovnou do hradu. Střetli se osobními strážci, ti toho moc nesvedli, nepřátelé byli ve značné přesile.
Z hlídkové věže se začal ozývat poplašný signál oznamující, že do hradu vtrhli nepřátelé. John sebou za jízdy trhnul, připadal si jako by jím proletěl šíp. Okamžitě otočil koně a dal povel k návratu do hradu. Pěchota pokračovala k severní hradbě a všichni se snažili uhnout koním.
Trvalo jen několik okamžiků a jízda byla zpět v podhradí. Začal nelítostný boj. Řinčení kovu řhání koní se nesly prostorem. Asi padesát Norwichských mužů vtrhlo do hradu. Měli namířeno rovnou do hlavní síně. Tam již Istar odkazoval všechny návštěvníky, aby urychleně opustili síň tajnými východy, které je zavedli do katakomb. V síni stálo na třicet gardistů a několik odvážných a relativně střízlivých šlechticů. Mohutné dveře byli vyraženy a začala řež.
Síní poletovali i kusy nábytku. Na Istara se rozeběhl jeden voják s připravenou zbraní. Istar po něm hodil třísky ze své židle a pak si vzal kádinku s inkoustem. Trefil se s ní přímo do obličeje útočníka. Ten oslepen černí nepřestal se přibližovat. Istar v záchvatu mírné paniky uchopil brk. Když se útočník přiblížil na blízko a promáchl bezcílně okolo Istara, Markýz nelenil a vrazil mu brk hluboko do oka. Útočník zavrávoral a padl k zemi.
"Pero mocnější nežli zbraň hulváte!" okřikl mrtvolu a sám zmizel v tajném východu….


Hrdě s erby na prsou I

14. března 2009 v 23:57 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Náš příběh se odehrává v Harwichi v anglickém hrabství, provede vás střípkem dějin a osudy několika lidí, pro něž přátelství je stavěno nad rubín a oddanost s láskou šly ruku v ruce s odvahou a chrabrými činy.

Vítr si pohrával s obilnými klasy na obrostlém poli. Šum řeky v dolině byl přeřváván rykem malých chlapců. Byli tři John Emcom, Istar Eruvëo a Aselhaz Nuridius.
První dva chlapce čekal příjemný osud šlechty a plno přepychu. Jenže Aselhaz byl pouhým synem rolníka.
Chlapci drželi v rukách dřevěné meče a plni radosti a dětské bezstarostnosti se mydlili hlava nehlava. Ani jeden z nich nepociťoval rozdíly jaké mezi nimi byly.

Vítr si dál pohrával s obilnými klasy a řeka tekla proudem jako nekonečný had.
Z Johna se stal Hrabě z Harwiche. Istar dorostl do váženosti a společenského postavení markýze. Aselhaz se stal zručným kovářem a žil kdesi v podhradí. Již dávno spolu tito chlapci nezápolili s kusy dřeva.
Jejich životy by se třebas již nikdy neprolnuly jako v dětství, ale nitky osudu tomu chtěli jinak.
Vše začalo návštěvou Princezny Piper. Jela na zdvořilostní návštěvu do hrabství, kde se konal ples ku dvoustému výročí založení hrabství.
Z chudé kovárny se linuli pravidelné zvuky bušení kladiva do oceli. Kočár střežený početnou gardou zastavil přímo před kovárnou. Aselhaz přestal kout železo a vyšel se podívat kdo jej přijel navštívit. Do kovárny vkráčeli dva strážní a dožadovali se překování kopyt u koně táhnoucího vůz. Aselhaz nelenil a šel překovat koně. Jaké bylo pro něj překvapení, když viděl vycházet z kočáru princeznu. Ladně se protáhla s rukama k nebesům. Aselhaz se zastavil a sledoval tu krásu, malá a štíhlá žena v krásných šatech. Zářivé zlaté vlasy odráželi sluneční svit. Princezna se podívala směrem ke kováři. Všimla si jeho pohledu a usmála se na něj. Tu mu došla trapnost celé situace a raději se vrátil ke své práci.
Když udělal co po něm bylo žádáno, dal mu jeden ze strážců tři stříbrné a kočár se rozjel dále k hradu. Aselhaz stál na prašné cestě a pozoroval odjíždějící kočár. V okénku se rozhrnul závěs a princezna ještě jednou pohlédla na mladého kováře. Jejich oči se setkali a Aselhazem projel mráz. Nikoliv ten nepříjemný studiví, ale ten příjemně chladný naznačující pochod citů.

Na hradě byli přípravy na oslavu v plném proudu a Hrabě John s Markýzem Istarem připravovali velkolepé překvapení.
"Myslíš příteli, že by život nebyl snazší, kdybychom také byli prostí lidé?" zajímal se na názor John. Istar se nadechl a s neskrývaným tónem přání v hlase pronesl "Dnes už žádné vtipy Johne, nemám na to teď ani pomyšlení."
John chtěl ještě něčím argumentovat, ale poznal, že to nemá ceny. Den se uchyloval ke konci a slunce předávalo vládu měsíci a veškeří hosté již přijeli. Nezbylo nic jiného než započít oslavu. Slovutní alchymisté připravili třaskaviny s barvou, kterým říkali ohňostroj. Na černém nebi se počali prohánět barevné výbuchy viditelné do dalekého kraje. Ohňostroj viděl i Aselhaz ze své kovárny. Vzpomněl si mimoděk na dětství a na své dva přátele, které již tak dlouho neviděl.

John společně s několika vytrvalci předváděl v sále pro zvědavce techniky boje a mezitím Istar se ponořil do vína s dalšími a horlivě debatoval o sousedních hrabstvích a poslouchal drby o ostatních šlechticích. Každý měl o zábavu postaráno. Plno kejklířů a polykačů ohně obcházelo stoly a dělali jak nejlépe svedli. Zábavu jim všem přerušil poplašný zvon ze strážnice. Signál jasně značil útok na hrad……


křičím do dálky

14. března 2009 v 23:41 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray
Hlava smyslu zbavená,
dech je těžký,
jako ujít svět pěšky.

Kus kůže schoval kámen,
a s city je snad opět ámen?
Či snad jen splín se blíží,
mysl má se k smutku tíží.

Čerství závan viny,
ovanul tvář čistou.
Vykoupení není to věcí jest jistou.

Kde slova nestačí,
tam skutek musí se dít,
proč celý život musím o štěstí snít.

Tak křičím do dálky a čekám odpověď,
připraven čelit minulosti,
připraven na zpověď.

Draze teď platíme za staré hříchy,
zubatá klepe se dušena smíchy.

Tak křičím do dály,
kde zvony mluví,
osud je krutý kat,
dělá jak umí.

pohled smrti do očí? Proč

14. března 2009 v 23:34 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Smrt je všude kam se koukneš.
Stačí špatný krok,
jeden malý šok.
A do hrobu je to pouhý krok.

Avšak proč se smrti bát,
proč v sázku své štěstí dát?
Copak už se nemáš čemu smát?
Mám ti snad jednu radu dát?

Vysměj se smrti do očí,
a svůj život žij,
hlavně ve strachu před smrtí neuhnij.
Je to jenom mrcha co ti kazí svět.

Pošli ji rovnou do hajzlu,
tam kam ty jít nechceš,
do pajzlu jménem svět.
Nemáš snad důvod svůj život žít?
Tak si debil protože nevidíš,
že ti co mají dobrou náladu
jsou na tom často hůř.

Vždy se najde něco co ti pomůže,
a nebuď naštvanej za tvé trable nikdo nemůže.
Pohlédni k obloze a něco si přej,
třeba se poštěstí a pošleš smrt do ...
příjde až bude čas tak ji zbytečně nezvi dál.

Vaří se mi v žilách krev

14. března 2009 v 23:30 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Vaří se mi v žilách krev,
je slyšet můj lítý řev,
dávám v průchod silný hněv,
to vyplul na světlo můj šílený zjev.

Bičován nevědomostí,
naplněn horkou zlostí,
rád bych slyšel praskání kostí,
když miláček hněvá se nad cizí hloupostí.

Tak proberte se lidi už,
slovo nemá držet jen muž.

Rudé žilky oči halí,
když vztek se na povrch valí.
Když projede mi zrak tmou,
sadistický démon utváří mysl mou.

kde to jste

14. března 2009 v 23:24 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray
Tento blog byl založen, abych se podělil se svou starou tvorbou, snad se vám bude líbit. Kritiku snesu v pohodě, ale vulgární výrazy si prosím nechte pro sebe. Díky a příjemně se tu bavte.

As

zamilovaně

14. března 2009 v 23:21 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Myšlenky
Viděl jsem toliko krásných věcí, úpatí zasněžených hor. Vodopády na jejichž vrchol nebylo možné dohlédnout.
Slyšel jsem symfonii tisíce harf a zpěv nejlepších bardů z těch nejlepších.
Ochutnal jsem ta nejlepší jídla, jaká ani králové neměli nejmenší šanci pozřít.
Avšak úpatí hor a šumění vodopádů se najednou zdáli býti pouze šedí na špinavém pergamenu. To protože jsem ji pohlédl do očí.
Hudba se stala uši rvoucí a nesnesitelnou. To jsem ji slyšel promluvit.
Jsem si jistý, že až ji políbím, nebude mi již nic jiného chutnat jako dříve. Neboť ona je tím nejsladším na celém světě.
Pokud se budu chtít podívat na hvězdy, budu ji muset pozvednout až nad ně, jelikož by svou vnitřní i vnější krásou zastínila jejich jas.

s rozumem v koncích

14. března 2009 v 23:17 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Kudy osud kráčí,
trochu tvrdě ráčí,
do nás rány metat,
musíme se sami zeptat.

Zda to vše,
je jen test.
Nebo záměr,
krutý trest.

První úder,
ruka nic.
První děvče,
jak rub a líc.

Druhá rána,
za první se tlačí.
Za oknem vrána,
Odin to sleduje však jen to nestačí.

Třetí úder,
osud nic.
Čtvrtý úder,
již zavrhnul tvůj líc.

Rána s číslem pět,
úder silný.
Teď otřásl se svět,
přežiješ když budeš pilný.

Šestá rána,
sklouzne ruka.
Postava se zarazí,
z krve z kloubů jemně ho zamrazí.

Osud je však větší rváč,
sedmá rána.
Musel si dokázat,
že není...

Po sté již udeřil,
ruce ho bolí.
Však osud je krutější,
bude řezat holí.

Další den příjde,
a v něm bude zas.
Nelítostný souboj,
odin však chystá hodokvas.

Jak jinak říct sbohem,
jak poprosit vás.
Schovám se za rohem,
však tam nehledejte mne....
prosím vás!

I temno je průhledné

14. března 2009 v 23:10 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
tam uvnitř je prázdno,
něco tam schází,
opět dosáhnu na dno,
osud se mnou hází.

Zázraky se však dějí,
jsou kousek a mlčí,
v koutku srdce se tomu smějí,
nespoutané duše vlčí.

Na smutek zavrčí,
zlomeniny léčí,
srdce mi napravila,
ta soucitná duše vlčí.

Nepotřeba lásku láskou zatáhnout,
nechte své přátele na sebe dosáhnout,
dejte jim šanci k zázraku,
pomohou z každého rozpaku.

Já sám jsem vlčí duše,
stačí říci pouze suše,
dej mi tlapku kamaráde,
a společně vše zvládáme.

Když už jsi ztracený,
na nebe zavyj,
nebuď tak zkroucený,
není se čeho bát.

Držíme společně,
čumáky nad vodou,
hledíme netečně,
za krásnou dálavou.

A zůstal jen stín

14. března 2009 v 23:05 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Jsi v mé hlavě,
jsi tam stále.
Potkal jsem tě,
jako štěstí nenadálé.

Hnedka z kraje,
odkrýváš taje,
těla svého,
přijímáš i část mého.

Pohlazení jako samet,
osud s námi hezky zamet.
Polibek jako čokoláda,
rád tě hýčkám, máš to ráda.
Pohled proniká jako šíp,
to že tě nevidím je špatný vtip.

Jak dlouho ještě čekat budeme,
to nikdo neví však my spolu přežijeme.
Chmurná to nálada
láká sem splín,
ne já nechci říct
"A zůstal jen stín"

... a stejně zůstal

Balada pro staré přátele

14. března 2009 v 22:59 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
V koutku duše cítíš strach,
tiše se k tobě plíží vrah,
zahalena v závoji noci,
bláhově myslíš že si můžeš pomoci.

S hraběnkou Bathory v krvi se koupá,
rezavý meč se u pasu houpá,
v rukách maso co nepatří zvěři,
marně se budeš shánět po dceři.

Přichází z daleka oděná temně,
čepelí nože tě pohladí jemně,
projde tebou po domově stesknutí,
pod krkem ucítíš smrtelné seknutí.

Praští tě hniloba mrtvolný puch,
jsi na omylu to není ďáblův duch,
rudé oči zářivě do noci hledí,
snad se ti na kůlu příjemně sedí.

Ti dva se potkali na cestě své,
vše okolo nich je pro tebe zlé,
společně putují rozsévají hrůzu,
s chladným srdcem pohltí tu lůzu.

Tu přišel z lesa jeden podivný muž,
Sodom a Aifé chtěli jej zabít už,
měl v ruce zbraň a v ústech něčí maso,
poznali zrůdu tak hodili mu laso.

Nadešel konec vašim šťastným dnům,
přichází trio rectum utrum...

Vy skety

14. března 2009 v 22:54 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray & Lady Kinyan Nurius Saint-Gray |  Básničky


My byli jsme andělé,
vy vzali jste nám křídla,
dlouhé noci probdělé,
když naše hrdost řídla.

Vzlétnout do nebe jsme chtěli,
vy na zem jste nás stáhli
duše i srdce mečem prokleli
se vztyčeným prstem se smáli..

Náš pád zastavila tvrdá zem,
noční můrou stal se ten sen,
proužek krve byl jako lem,
čekali jsme si z noci den..

Ztemněl den, zpustla noc
chybělo štěstí, naděje je pryč
v řetězech vztahu je vaše moc
a k zámku okovů nemáte klíč

jste jako supi co naše maso jedí,
pásku na oči dali jste nám místo hledí,
jste ti, co nad naší svobodou sedí,
ne my se nezlomíme na to jsme moc hrdí...

Svoje okovy rozbijeme o víru,
zničíme řetězy z ocele,
vzívat srdcem budem valkýru
zabijem výčitky domnělé

utržená křídla,
to bylo od vás sprosté,
budete jako kousky jídla,
a v našem divadle hosté..