Březen 2009

zamyšlení

14. března 2009 v 22:50 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Myšlenky
Jsem jen stín svého starého já, plápolám v každém rohu a čekám na svou další kořist.
Nikoliv však na citová pouta, pouze hledám a nacházím uspokojení smyslů. Neřeším co bude za hodinu natož zítra a nijak mi to nevadí.
Zůstalo jen monstrum které hledá nízké požitky a to lepší hážu za hlavu,
nechci ubližovat, ale ubližuju a nevím kdy se ta nenasytná díra ve mě konečně dost nabaží abych zase byl to lepší já.

Když jsem byl naivní

14. března 2009 v 22:32 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
v moři slz se topím sám,
kterou cestou se vydám.
Vystrnaděn z trůnu krále,
rozhlížím se v prázdném sále.

ta nejkrásnější z hvězd,
za níž jsem podnikl toliko cest,
pro níž vzdouvá se v srdci čest.
Ta jediná z princezen co světem chodí,
pro kterou se srdce láskou plné zrodí.

Přichází ze snů do reality,
vyplňuje mne celého city,
ta jediná jsi ty....
Vášnivé plameny svírají těla,
ty jsi mě chtěla tak jak já tebe,
horké obejmutí jest vzlet do nebe
kde společně s tebou vynáším i sebe...

nezahodím svou zbraň v dáli,
ni kdyby přede mnou mocnosti pekel stály.
Pro tebe tu stojím a chráním náš sen,
po každé noci přichází den.

Zasypána jak Pompeje,
jsi haldou citů zloděje,
co za tebou se tiše vkrádá,
však neusiluje o tvá záda.
Jde mu jen o pohlazení,
jehož pro něj jinak není.
Vyčkáváme na souznění,
v tom mladičkém poblouznění.
I přes značně velkou dálku,
pro ten pohled jako z korálků,
vyrážíme zas a znova,
aby slova nevyřčená,
mohla k uším dolehnout,
než usmyslíme si v noci opět zalehnout.

Veškeré z cest co vedou do Říma,
zavádějí mne za tebou,
za slzy proteklé nemůže rýma,
když ruce co hladí najednou zebou.
Občasná slova co na duši pálí,
jsou slyšet i když jsme v dáli,
jako tenkrát když sebe se báli,
ti dva poblouznění lidé,
co jeden druhého obcházel.
A jak to dopadne na to ani jeden nesázel.
Však osud si zahrál a cestičku vykopal.
Cestičku do zahrady světa,
kde se samotou je veta,
a stačila jen krátká věta...

Však pohádka ten krásný sen,
změnila se noční můru jen.
Tvá ústa vypovídají slova jenž pohřbená býti měla,
i když jsi to možná jinak říci chtěla,
teď když víš co jsi dříve nevěděla,
již nikdy se nepomazlí naše těla,
ani kdyby jsi se samou láskou chvěla.

Pošlapány byly mé city,
upřímná láska k tobě,
nyní se otáčí v hrobě,
ta co již není moje jsi ty.

Jen krátké rozloučení,
žádný dozvuk ni lehké chvění,
již nejsou ta slova pro tebe,
vše krásné odešlo do nebe.

Nezvi mě andělem již nidky více,
ni kdyby jsi prošpala všechny střevíce,
z hluboka nádech zaplní plíce,
po-té křik do dálky... a tiché sbohem

Pro někoho

14. března 2009 v 22:29 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Zahrajte píšťaly,
zněte tak slastně,
kousíček zvěřiny,
zachutná mastně.

Zasviť nám luno,
osvětli cestu,
ať vlčici není smutno,
v tom životním gestu.

Zahoř nám plamene,
ať samotná nezmrzne,
nechť toho se nestane,
že samotná zvostane.

Jen zaduj nám větře,
ať plně se nadechne,
nechť žije pestře,
již si nepovzdechne.

Staň se pevná zemino,
již je rozdělono zrno od plév,
ať srdce není zlomeno,
nechť má v žilách čerstvou krev.

Osvěž jí pramímku,
ať nemá duši z kamene,
stojí to za zmínku,
vždyť loviště je zelené.

Jen počkej osude,
i ty dostaneš ránu,
až zas plně zavyje,
a čerstvě vykročí k ránu.

Zavyjme společne,
zavyjme vlci,
zavyjme za slávu,
zavyjme pro ní.

Vlčí touha

14. března 2009 v 22:23 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Dvě vlčí tlapky jemně se hladí,
Společně užívají že jsou tak mladí,
V závoji noci nahota kůže krásně ladí,
Společná touha těla nezchladí.

Doteky kůže jemné jak plátek růže,
Zde rozum není stejně nic nezmůže
V milostném obětí vášnivém ryku,
Řetězy ze srdce padají duše neubrání se křiku

Pocity volnosti a svobodného bytí,
Jsou svůdnější než veškeré pití,
Když do noci se vlčí oči třpytí,
U srdce je slyšet malebné vytí.

Vlasy do tváře mi padají mám prokřehlou mysl
Nedýchám, neslyším, jen cítím a nehledám smysl
Proč kazit tu chvíli přemýšlením,
Když můžu se nechat unášet živím sněním.

Raněni osudem lížeme si rány,
Tlapku v tlapě zaháníme strašící vrány
Naštěstí prošli jsme ty trnité brány,
Však nové klacky pod nohy budou nám brzy dány.

Trošku později než měl jsem, opustil jsem ten malý sen,
Ani ty malé trable se snem nevadí, ty příjemné chvíle je nahradí
Když rozplynula se noc v slunný den,
Zůstala mi živá vzpomínka jen.

Myšlenky Lykana

14. března 2009 v 21:55 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky
Jsem skryt v pozadí,
ne já nejsem princ,
možná ten co poradí.
nejsem ani anděl,
Pomalu otevři oči,
vypadám jako smrt,
nelekej se neplač,
jsem monstrum,
to jen svět se točí,
jsem démon,
uvízl jsem v kolotoči,
já sám jsem ten kolotoč.


Marně mě hledáš,
schován jsem dobře
zbytečně se trápíš,
nevypadáš dobře
zbytečně se zvedáš,
políbí tě mrtvý král
marně mě čekáš.
jen stín co si tu hrál,
jsem obava co tě tíží.


Odejdi,
dostáváš se do potíží,
nesleduj mne
když v noci se ti oči klíží,
nedbale se otočím,
ani ti nezamávám.
Jsem jak temný stín,
co vší silou tě proklíná.


Proč čekáš že jsem spasitel,
mýlíš se je to duší trapitel.
Torturou silnou sám jsem si prošel,
je jako pták smrti,
snáším ti do plic černý kašel,
Myslíš snad že jsem klíč k tobě chtěl?
Pleteš se velice nejsi ta z davu,
ještě jeden krok a useknu ti hlavu.



Nečekej že na dveře ti zabuším,
srdceryvným vyznáním tě ohluším.
Když počkáš ještě den,
změní se v noční můru tvůj sen.

Nechci po tvém boku stát,
nemysli si že budu tvůj kamarád.


Dávno jsem potkal spřízněnou duši,
ten klid co má mu malebně sluší.
Ty stojíš a já čekám když maso se suší,
pokud máš hlad dej si své uši.
Pak neuslyšíš co mé nitro křičí,
sbal se a jdi ať už jsi pryč.
Vážně nejsem zahradník,
kvůli kytkám nedržím ten rýč,
už je pozdě.. marně si teď křič.



Nebásní o dívce či ženě zlé,
jen odhání lásku je to divné,
dříve si myslíval,
že láska je nad zlato,
ubožák zaslepen byl,
teď podíval se na to,
v jak smutném čase žil.



Vždy poslech jsem na slovo,
vše rád jsem udělal.
naštěstí je hotovo.
v monstrum dozrál,
V příšeru bez citů
a cítí se skvěle.

názory ostatních mám daleko za sebou,
občas ruce prázdné mírně mě zazebou.


Nebojím se ústraní,
vždy tam někdo sedí,
nejsme totiž bezbranní,
i když trochu bledí.