Hrdě s erby na prsou II

14. března 2009 v 23:58 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Ohlušující údery zvonu se nesly krajem a na slavnosti začala panika, strážní a osobní gardy se sešikovali před vchodem hlavní síně. Na hradbách zaplál oheň a střelci začali zahazovat louče do dály aby si nasvítili obzor. Zjistili že mají málo světla. Velitel severní hradby dal povel k vystřelení tří salv zapálených šípů. Zvuk pnoucích se tětiv po vteřině nahradil svist letících šípů. Zapálené šípy odhalili krutou skutečnost. Před severní hradbou se šikovala početná armáda. Několik šípy dopadlo a pozabíjelo několik vojáků. Velitel několikrát silně udeřil palcátem do zvonu a tím dal jasný signál odkud nepřátelé přicházejí.
John slyšíce zvon se okamžitě podíval na Istara, který se opit snažil chlácholit a uklidňovat hosty. John se vydal na severní hradbu. Proběhl okolo vojáků a občasně některého poplácal po rameni, dobře věděl že svým mužům může důvěřovat. S mnohými byl v dobrém přátelském svazku.
Když dorazil na hradbu, již na něj čekal velitel. "Pane je tu armáda z Norwiche." John se zarazil "Z Norwiche? To přeci není možné, máme s nimi uzavřené příměří!" vykřikl nahlas. Pak se vyklonil přes hradbu a jakoby zapomněl na svou urozenost, zařval několik jedovatých výrazů směrem k ležení nepřátel pak se pořádně nadechl a spustil.
"Tohle je zrada a se zrádci se nakládá po právu… smrtí…" to byla poslední slova která ze sebe vyřval na nepřítele a poté se vydal dolů k ostatním vojákům připraven čelit hrozbě. Ještě utrousil jeden jediný rozkaz "Palte podle uvážení"

Istar sledoval rozmazané postavy jak se pohybují po síni a bezhlavě do sebe narážejí.
"Klid, klid prosím nemusíte se bát!" vykřikoval na ostatní. Jeho prosby nezabírali, tak se rozhodl k radikálnějšímu kroku. Popadl židli, a vší silou ji hodil do cizokrajného gongu. Všichni v místnosti se naráz zastavili a sledovali markýze jak si prohlíží rozmlácenou židli.
"Tak a je to v háji, ta byla moje.." povzdechl si a když si všimnul jak si ostatní zacpávají uši, ale jsou již na jednom místě začal k nim dále hovořit. "Co se třeba posadit panstvo? Jsme dobrých rukách." Pronesl klidně a sednul si na Johnovo křeslo a v ruce třímal pár třísek svého.
Ostatní se na sebe dívali a raději se posadili, jelikož se Istar zadíval na palcát zavěšený nad honosným krbem.

Z hradeb se snášely zapálené šípy, padali masivní klády, které sjížděli do řad nepřátel a drtili jejich kosti. Na ty méně šťastné pod hradbou byl lit horký olej a smola. Jeden jediný zapálený šíp a olej vzplál, vojáci běhali chaoticky dokola a marně se snažili uhasit se, ale jediné co zhaslo byl jejich život.
U severní hradby leželo plno těl a mnoho zraněných. Norwichští vojáci se nedali snadno, každý šíp vraceli dvojnásob, plno střelců z hradeb s hlasitým zavrávoráním přepadalo přes okraj dolů jisté smrti.
V podhradí se již jízda šikovala k útoku. Masivní brána se pomalu zvedala do víšky a padací most šel k zemi. Dusot kopyt otřásal zemí. Na špičce jízdy jel John a s mečem nad hlavou řval jak jen dokázal, aby dodal jistoty a odvahy svým rytířům a ostatním jezdcům. Za nimi se hned vydala pěchota s kopími a šermíři. Však na něco bylo zapomenuto. Brána nebyla zavřena. Další Norwichští čekali v lese z jihu. Když poslední z mužů opustil padací bránu a poklusem mířil za ostatními, z lesa se jal ozývat řev a vyběhlo z něj mnoho nepřátelských vojáků.
Strážce brány nic neudělal byl to zrádce.
Bránou vběhlo do hradu plno vojáků a mířili rovnou do hradu. Střetli se osobními strážci, ti toho moc nesvedli, nepřátelé byli ve značné přesile.
Z hlídkové věže se začal ozývat poplašný signál oznamující, že do hradu vtrhli nepřátelé. John sebou za jízdy trhnul, připadal si jako by jím proletěl šíp. Okamžitě otočil koně a dal povel k návratu do hradu. Pěchota pokračovala k severní hradbě a všichni se snažili uhnout koním.
Trvalo jen několik okamžiků a jízda byla zpět v podhradí. Začal nelítostný boj. Řinčení kovu řhání koní se nesly prostorem. Asi padesát Norwichských mužů vtrhlo do hradu. Měli namířeno rovnou do hlavní síně. Tam již Istar odkazoval všechny návštěvníky, aby urychleně opustili síň tajnými východy, které je zavedli do katakomb. V síni stálo na třicet gardistů a několik odvážných a relativně střízlivých šlechticů. Mohutné dveře byli vyraženy a začala řež.
Síní poletovali i kusy nábytku. Na Istara se rozeběhl jeden voják s připravenou zbraní. Istar po něm hodil třísky ze své židle a pak si vzal kádinku s inkoustem. Trefil se s ní přímo do obličeje útočníka. Ten oslepen černí nepřestal se přibližovat. Istar v záchvatu mírné paniky uchopil brk. Když se útočník přiblížil na blízko a promáchl bezcílně okolo Istara, Markýz nelenil a vrazil mu brk hluboko do oka. Útočník zavrávoral a padl k zemi.
"Pero mocnější nežli zbraň hulváte!" okřikl mrtvolu a sám zmizel v tajném východu….

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama