Listopad 2009

déšť ohně

16. listopadu 2009 v 13:50 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky

Je krásný den,
slunko svítí jen,
motýlci létají,
a já potají,
doufám že noc,
ukáže svou moc,
kdy milenců čas,
ukáže zas,
jak přírodní kras,
mnoho svých krás,
však z oblohy jas,
prosvištěla rychle,
ta kamenná krychle,
dopadla notný kus,
plamenem jak mistr Jan Hus,
vše vzalo spád,
kamene pád,
silou všech armád,
dozdrtil pole,
kohoutí vole,
klepe se hrůzou,
loučí se s lůzou,
azurové nebe,
sežehlo mne,
tak také tebe,
poselství nebes,
okno cinká jak forbes,
však nepadá výhra,
ani radost nepřichází,
všechno sebou šíleně hází,
hoří louky domy pole mlází.

Silná vlna tlaku,
vzala pole máku,
drtí a ničí,
všechno je zničené,
lidstvo přišlo o možnosti,
a ne že ne,
popel popelu,
prach prachu,
bylo to rychlé,
a beze strachu,
odlomil se světa kus,
to vše jsem viděl,
jmenuji se Nostradamus.

Apocalypto

16. listopadu 2009 v 13:49 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Básničky

Viděl jsem ve snu,
jak moře zaclonilo obzor,
půl světa pod vodou,
druhá půl hoří,
těla jak papír,
křiví se v plamenech,
žirafa, slon také tapír,
všechno rychle hoří.

Vulkány házejí,
horké své sliny,
oblohu otráví,
jedovaté plyny.

Země se rozvírá,
města v ní mizejí,
bláhově myslíme,
že máme naději.

Ti jenž jsou štaštnější,
rozdrceni jsou tlakem,
jiní se hodiny,
dusí sopečným prachem.

Věřící volají pylně své bohy,
nejdříve kaluž smáčí jim nohy,
však cítí otřesy a vidí stín,
tu otočí se a vysoká tsunami,
ukončí modlení za několik vteřin.

Příroda se mstila několik dní,
píšu své řádky jsem poslední,
kdo přežil řádění matky,
co potrestala nevěrné spratky.

Kde dříve se prostíral oceán,
tam jsou teď pustiny,
z everestu kouká jen špička,
kde je majestátnost hor,
teď vidím svou malost,
jsme každý jen tvor.

Je pozdě litovat,
i útočiště mé,
začíná se chvět,
všude je horko,
stoupá pára,
já hlupák,
stojím na vulkánu,
je cítit sýra,
kde je má víra,
že vše se dá přežít,
musím si pospí.....
.................
..............
............
.........

Na skleničku s vrahem

14. listopadu 2009 v 0:01 | Aselhaz R. Nurius Saint-Gray |  Povídky
Déšť smáčel vydlážděný chodník v potemnělém večeru a černou oblohou se občas prohnal blesk, aby vyděsil malé děti choulící se pod peřinou.
Děti i bez blesků měli dostatečný strach, město bylo pod rouškou nevyřešených vražd a policie byla bezradná.

V jednom z lepších barů sedí mladá slečna velmi dobře udržovaná a pozoruje s lhostejností jak se po skle prohání kapky deště a mění se v provazy vody.
Číšník kolem ní projde a ona jen lehce pokyne rukou, aby jí přinesl další drink.
Do dveří vešel mladý muž a posadil se na stoličku k baru.
Slečna v červeném se po něm zcela bez zájmu ohlédla a stočila svůj pohled zase k oknu, ale něco ji nutilo se opět ohlédnout.
Muž měl již v ruce sklenku a pozvedl ji k dívce. Ani se neusmála a pomalu si šla sednout k baru vedle něj.
"že se vám chce v takovém dešti chodit po venku" nahodila slečna téma k rozhovoru.
Muž se usmál a povšiml si že dívka má u spánku malou jizvičku, kterou se snažila zamaskovat vhodným líčením.
Leč marně, muž měl dobré oko.
Když si dívka všimla jeho pohledu, s mírným úsměvem pomohla vlasům aby místo překryly.
"Mě spíš udivuje, že tak mladá a dovolím si říct krásná žena, se nebojí chodit po nocích venku, když je tu takové nebezpečí" řekl a napil se.
Dívka se laškovně usmála "žije nás tu několi desítek tisíc, jaká je šance, že zrovna já potkám toho šíleného vraha?" zeptala se a usrkla z mužovi sklenky.
Byl bez slovní reakce, avšak v očích mu zajiskřilo.
Dívka se usmála a dodala "ale po nocích chodí i muži, kteří mohou mladou dívku doprovodit domů, aby ji ochránili"
Muž přikývl, ale byl trošku nesmělý.
Barman naléval novou dávku alkoholu do sklenek a dívka se omluvila, že musí na toaletu.
Muž si přivoněl ke své sklence "voní to dobře, chutná ještě líp, ale nemůžu to poznat, vy do toho něco přidáváte?" barman se opřel o jednu ruku a naklonil se k němu, aby mu pošeptal "to je tajemství šéfkuchaře"
Dívka se pomalu vracela z toalety a dávala důraz na každý svůj krok, aby z něj vyzařovala svůdnost. Kroutila se v bocích a měla rozepnuté dva knoflíčky na červené blůzce. Dekolt jí zářil jako dva jasné půlměsíce.

Večer pomalu pokračoval a dvojice se pomalu dostávala do podroušeného stavu. Veškeré zábrany šly stranou a dívka se pomalu přitulovala a občas padl svůdný pohled a pár letmých doteků.
"Zavíráme panstvo" oznámil barman.
"už?" zeptal se muž zklamaně.
"už" dodal barman a chlapsky si zívnul
"zaplatit a padat"
Oba zaplatili a vyšli ven před podnik.
"myslím že by byla škoda nechat tento večer bez třešínky na dortu" hadhodil muž bez váhání.
Dívka přikývla a přilepila se na jeho rty.
Muž ji zatáhl do potemnělé uličky. Dívka se chvíli cukala a kladla odpor, ale nakonec podlehla jeho síle.
Do tmy se ozval výkřik...

Barman vyběhl postranním vchodem a když viděl v dešti kaluž krve rozkřikl se.
"Moniko, kolikrát ti mám říkat, že každá kapka na zmar je pro náš podnik velkou ztrátou!"
Dívka zavřela nůž a sklopila oči "promiň tati, příště si dám pozor"
Barman odtáhl tělo dovnitř a vhodil jej do velkého dřezu na nádobí, který měl odtok prímo do malého kanistru.
"Už jsem se bál, že se dneska nikdo nechytne, hosté vypili všechny zásoby a já už neměl co dávat do whisky, dáš si skleničku? S čerstvou je nejlepší"
Dívka radostně přikývla a prohledávala nebožtíkovi kapsy" nahmatala peněženku ve které byl i policejní průkaz.
"to už je tenhle týden druhý policista, co jel na dovolenou"